Jaké to je vrátit se po 20 letech zpátky do Česka
V Americe jsme byli usazení. Měli jsme tam přátele, svůj byznys, krásné bydlení v třípatrovém komplexu s bazénem, vířivkami (kde se večer u vína probíraly všechny zásadní otázky života 😄), moderní posilovnou, malým promítacím sálem, společenskou místností s kulečníkem, tenisovým i basketbalovým kurtem.
Když to teď píšu, trochu se mi po tom zastesklo.
Upřímně – vůbec jsme nepočítali s tím, že bychom se někdy do Česka vraceli. Za dvacet let jsme si v Los Angeles vytvořili svůj svět. Komunitu přátel, zázemí, pohodlí. Naše rodiny se smířily s tím, že nás dělí oceán a devět tisíc kilometrů. Naštěstí žijeme v době, kdy se dá volat a facetimovat zadarmo. Pamatuju si ale na začátky – kdy jediným spojením s domovem byly e-maily a sobotní hovory na pevnou linku.
Proč po dvaceti letech všechno změnit?
Byl to mix věcí – věk, miminko, covid… a trochu i politika.
Jayden se narodil během covidu. A možná jsme tehdy měli víc času přemýšlet, ale najednou jsem cítila, že ho chci vychovávat jinak – volněji, blíž přírodě, obklopeného rodinou.
V Česku má stejně staré bratrance, sestřenici, babičky i dědy. A s přibývajícími roky to začalo být čím dál důležitější.
Byznys jsme prodali ještě před covidem. Luky přešel do konkurenční firmy, která nás odkoupila, a já pořád makala jako realitní makléřka u The Agency. Ukončit práci? Otázka pár podpisů a bylo hotovo.
Poslední kapka
Naše bydlení v Los Angeles bylo skvělé – za branou, s nočním hlídačem.
Ale v naší ulici byl nájezd na dálnici a most. Most, pod kterým jsem musela projít pokaždé, když jsem chtěla k doktorovi, na nákup nebo prostě jen ven s kočárkem.
Během covidu se most proměnil v kemp. Desítky stanů, smrad, bezdomovci po chodníku. Abyste prošli, museli jste sejít do silnice a doufat, že vás z jedné strany nesejme auto a z druhé nepřepadne zfetovaný „zombie“. Takto dopadla během covidu spousta míst.
Stanů přibývalo, kriminalita rostla a město v čele s Gavinem Newsomem nedělalo nic.
A to byla ta poslední kapka – chtěla jsem žít se svou rodinou v bezpečí.
Dva kontejnery, tři psy a milion kufrů
Objednali jsme kontejnery, zabookovali letenky, prodali a darovali většinu vybavení.
V srpnu 2021 nás kamarád vezl na letiště – kufry, kočárek, autosedačka a tři psi.
Už nebylo cesty zpět. (Tedy ne úplně – všichni tři máme české i americké občanství.)
Kvůli covidu jsme na kontejnery čekali místo šesti týdnů skoro půl roku.
V nich byla auta i zimní oblečení, takže jsme museli auto půjčit a zimní věci dokoupit. Naštěstí dům v Česku už stál – konečně bez výtahu, bez schodů a s venčením rovnou za plotem.
Úředníci, kteří se usmívají?
Po příletu nás čekal úřednický maraton – řidičák, občanka, pojišťovna. Moje stará občanka z devadesátek vzbudila pozornost, ale musím říct – mile mě překvapili.
Většina úředníků byla vstřícná, vysvětlovala a snažila se pomoct. A nejlepší? Většinu dokladů jsme zvládli v jedné budově, bez dlouhého čekání.
Tady je všechno blízko, bez zácp a s domáckou atmosférou. Jen pozor – v malém městě si už nemůžete dovolit jen tak někoho vytroubit, když vám vjede do cesty.
Musíte se nejdřív ujistit, že to není soused nebo maminka ze školky. 😄
Zvykli jsme si překvapivě rychle
Na život v Česku jsme si zvykli rychle.
Největší výzva? Doktoři.
V USA si člověk vybírá – kdo bere pojišťovnu, jaký má přístup, jak komunikuje.
Tady jsem měsíc obvolávala ordinace, než se nad námi jedna paní slitovala. Otázky jsem si radši nechala na doma 😅.
Naštěstí se ukázala jako skvělá doktorka.
Totéž se zubařem – chvíli to trvalo, ale zvládli jsme. Zato veterinář? Úplná pohoda. A ceny? Čtvrtinové oproti americkým.
V USA jsme měli pro naše fenky zdravotní pojištění. Vyplatilo se jen jednou – když jednu z nich (Ray) uštknul chřestýš.
Pět dní bojovala o život a účet byl na 120 000 Kč. Díky pojištění jsme zaplatili jen desetinu.
Jaké to je být po 20 letech zpátky?
Nelituju ani na chvíli.
Jediné, co mě každoročně složí, je počasí.
Pamatuju si, jak za námi do LA přijela moje sestra a nadšeně hlásila, že „má být hezky“.
Musela jsem se smát – v Los Angeles je vždycky hezky. Tam se počasí nekontroluje.
Tady ho kontroluju a analyzuju každou hodinu… a stejně nakonec nečekaně zmoknu 😅.
Po dvaceti letech bez rýmy teď tahám soplíky od podzimu do jara v pravidelných intervalech. Ale víte co?
I tak jsem ráda, že jsme se vrátili.
Jayden chodí do školky, která nás nestojí desetitisíce měsíčně, a jeho učitelkou je manželova teta, která je zároveň naše sousedka.
A přesně tak jsem si to představovala. ❤️
A co vy?
Dokázali byste po tolika letech v zahraničí začít znovu v Česku?
Napište mi do komentářů, co by vám chybělo nejvíc – slunce, Starbucks nebo anonymita velkoměsta?
Objevte další kouzelné město v Česku: Dvůr Králové nad Labem
Upozornění: Tato část obsahuje affiliate odkazy. To znamená, že pokud kliknete a něco si koupíte nebo zarezervujete, mohu získat malou provizi — **bez jakýchkoli dodatečných nákladů pro vás**. Doporučuji pouze služby, které sama používám nebo kterým opravdu věřím. Děkuji, že tímto způsobem podporujete můj blog!
Cestuj chytře a levněji
Nečekej a vyraz hned! Najdi nejlepší letenky za super ceny a začni své další dobrodružství ještě dnes! ⇓
